wz

Vítězslav Nezval
MANON LESCAUT

hlavní strana

vítězslav nezval

 

Život Vítězslava Nezvala

 
Vítězslav Nezval o svém zrození
Úryvky nejen z Nezvalova díla týkající se básníkova narození.
 
Vítězslav Nezval v (olympijském) Soči
Co má Vítězslav Nezval společného s dějištěm XII. zimních olympijských her?
 
Životopisy

BLAHYNKA, Milan. Vítězslav Nezval. Praha: Čs. spisovatel, 1981. Portréty spisovatelů. Stručný životopisný přehled, s. 203-206.
JELÍNEK, Antonín. Vítězslav Nezval. Praha: Čs. spisovatel, 1961. Profily. Životopisná poznámka, s. 112-113.
MACHÁČEK, Miroslav. Vítězslav Nezval. Praha: Horizont, 1980. Medailóny. Životopisná data Vítězslava Nezvala, s. 132-144.

 

 
Životopis Vítězslava Nezvala
/Alsen Hanson/


Vítězslav Nezval se narodil 26. května 1900 v Biskoupkách u Moravského Krumlova. Dětství prožil ve vesničce Šamikovice, kde v letech 1906-1911 navštěvoval tamní školu, jejímž učitelem byl Nezvalův tatínek. V letech 1911-1919 studuje Nezval třebíčské gymnázium, 15. března 1918 je jako jednoroční dobrovolník nucen narukovat k 99. pluku do Znojma (a později do Jihlavy). Díky předstírání chorob se Nezvalovi podařilo většinu „vojenského” života strávit v nemocnicích. Po půl roce byl ze zdravotních důvodů z vojenské služby propuštěn a odvelen na hospodářské práce ke svým příbuzným. Maturitu na gymnáziu v Třebíči složil Nezval v roce 1919 a po ní se přihlásil ke studiu právnické fakulty v Brně, odkud po skončení zimního semestru (1919/20) přestoupil začátkem jara na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na níž studoval v letech 1920-23 a jejíž studia taktéž nedokončil.

Ještě během svých brněnských studií se Nezval seznámil (a později i spřátelil) s básníkem Jiřím Mahenem, který Nezvalovi pomáhal v básnických začátcích svými radami (mj. též při přípravě první Nezvalovy básnické sbírky Most, 1922). V Praze se shledává s Jiřím Svobodou, hudebním skladatelem a třebíčským spolužákem. Navazuje kontakt též s Jiřím Wolkerem a po vstupu do Uměleckého svazu Devětsil v roce 1922 také s ostatními jeho členy: Karlem Teigem, Jaroslavem Seifertem, Vladislavem Vančurou, Konstantinem Bieblem, Františkem Halasem, Jindřichem Honzlem, Jindřichem Štýrským, Emilem Františkem Burianem ad. Ve dvacátých letech Nezval publikoval v Revolučním sborníku Devětsil (ReD), sborníku Život II, přispíval např. do periodik jako Host, Rozpravy Aventina, Literární svět, Československé noviny, později do Lidových novin, Haló novin, Mladé fronty, Literárních novin či Večerní Prahy aj.

V roce 1924 vstupuje Nezval do Komunistické strany Československa. Od března téhož roku pracuje v nakladatelství Kompas jako tajemník Masarykova slovníku naučného, z jehož redakce 15. srpna 1925 odchází. Od roku 1925 se naplno věnuje literatuře jako spisovatel z povolání. V témže roce ohlašuje Nezval spolu s Teigem v časopise Host nový umělecký směr nazvaný poetismus, který má usilovat o poetické ztvárnění skutečnosti, je inspirován dadaismem, surrealismem a novými společenskými zábavami (cirkus, jazz, film aj.). O čtyři roky později (1928) vydává Nezval (opět s K. Teigem) Manifesty poetismu. V letech 1927-29 je na částečný úvazek zaměstnán jako dramaturg Osvobozeného divadla.

Na přelomu 20. a 30. let dochází k rozrůzněnosti tvorby členů Devětsilu. V průběhu let třicátých přechází Nezval od poetismu k surrealismu. Je silně ovlivněn francouzským surrealistickým hnutím a jeho představiteli, zejména André Bretonem (a Paulem Eluardem), s kterými se setkává při návštěvě Paříže v roce 1933. V březnu 1934 zakládá Nezval Surrealistickou skupinu v ČSR a stává se její vůdčí osobností. Rediguje sborníky Surrealismus a Ani labuť ani lůna (1936), ve kterém se surrealisté hlásí k odkazu K. H. Máchy. Kvůli odlišným názorům na SSSR Nezval ale po čtyřech letech surrealistickou skupinu rozpouští (9. března 1938). Vedle Nezvala se k surrealismu hlásili i Teige, Biebl, Honzl, Štýrský, Toyen aj.

Během surrealistického období publikuje Nezval anonymně tři básnické sbírky, které (na rozdíl od surrealistického pojetí poezie) obsahují básně pevných forem: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936), 100 sonetů Zachránkyni věčného studenta Roberta Davida (1937) a 70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida (1938).

Za okupace úzce spolupracuje s E. F. Burianem a jeho divadlem „D”, které v roce 1940 uvádí Nezvalovu dramatizaci Prévostova románu Manon Lescaut a rok později další Nezvalovu hru Loretka (1941). V roce 1942 je Nezvalovi zakázána publikační činnost; svá díla může vydávat až po válce. V září 1944 je gestapem zatčen a vyslýchán. Po skončení druhé světové války v květnu 1945 se Nezval ujímá vedení filmového odboru ministerstva informací a osvěty, v jehož čele setrvává až do roku 1951. Roku 1948 se po dvaadvacetileté známosti žení s Františkou Řepovou, se kterou žil až do své smrti. Roku 1952 poznává Nezval Olgu Jungovou, z jejichž milostného vztahu se o dva roky později narodil syn Robert († 1971).

Nezval se zúčastnil 1. sjezdu sovětských spisovatelů v Moskvě (1934), Mezinárodního kongresu spisovatelů na obranu kultury konaného v Paříži (1935), Mezinárodního sjezdu spisovatelů na obranu kultury v Paříži (1938), byl členem delegace československých spisovatelů do SSSR (1947 a 1955), v roce 1949 byl zvolen do předsednictva Svazu československých spisovatelů.

Nezvalovi byly uděleny tři státní ceny: za sbírku reflektující cestu do Francie a pařížský pobyt Sbohem a šáteček (1934), poemu Stalin (1949) a báseň Z domoviny (1951) a za jeho předposlední sbírku Křídla (1952). Dále obdržel cenu Československého výboru obránců míru (1951) a za báseň Zpěv míru byl vyznamenán Zlatou medailí Světové rady míru (1953). Nutno říci, že na Nezvalovu poválečnou tvorbu měla vliv tehdejší kulturní politika KSČ, s níž ve většině případů souhlasil či se dokonce na ní přímo podílel a jež ovlivnila také dnešní (negativní) pohled na Nezvalovo dílo z tohoto období. Ceny, jež byly Nezvalovi v padesátých letech za poezii uděleny, byly v té době uděleny po právu: je to poezie umělecky hodnotná a navíc splňující ideové požadavky vládnoucího komunistického režimu.

Nezval je také autorem monografie o Jiřím Wolkerovi, Josefu Čapkovi, Jindřichu Štýrském, Toyen, Rudolfu Kremličkovi, Henri Rousseauovi aj. Z překladatelské činnosti jsou to především překlady francouzských básníků (Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Breton, Eluard aj.), ve filmové oblasti spolupracoval jako scénárista a autor písní např. s režiséry Martinem Fričem či Gustavem Machatým. Pro děti napsal knížky Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936) a Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti (1953). O svém životě a své generaci vypráví v nedokončené vzpomínkové knize Z mého života (1959). Poslední Nezvalovou básnickou sbírkou jsou Chrpy a města (1955).

Šestého června 1953 byl Vítězslav Nezval za zásluhy o rozvoj českého umění jmenován národním umělcem. Zemřel 6. dubna 1958. Pohřben je v Praze na Slavíně. Napsal na devadesát původních děl (poezie, próza, dramata, monografie), pod patnácti knihami je podepsán jako překladatel.
 

   
Použité prameny
BLAHYNKA, Milan
1972 Nezval dramatik (Praha: Divadelní ústav)
1976 S Vítězslavem Nezvalem. Kapitoly o životě a tvorbě (Praha: Mladá fronta)
1981 Vítězslav Nezval (Praha: Čs. spisovatel)
LEHÁR, Jan a kol.
2004 Česká literatura od počátků k dnešku (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
MACHÁČEK, Miroslav
1980 Vítězslav Nezval (Praha: Horizont)
MENCLOVÁ, Věra, SVOZIL, Bohumil, VANĚK, Václav
2000 Slovník českých spisovatelů (Praha: Libri)
NEZVAL, Vítězslava
1959 Z mého života (Praha: Čs. spisovatel)
SVOBODA, Jiří
1966 Přítel Vítězslav Nezval (Praha: Čs. spisovatel)
TAUFER, Jiří
1976 Vítězslav Nezval. Literární studie (Praha: Práce) /2. doplněné vydání/

^

 

www.manonlescaut.wz.cz