|
Vítězslav Nezval se narodil 26. května 1900 v
Biskoupkách u Moravského Krumlova. Dětství prožil ve vesničce Šamikovice,
kde v letech 1906-1911 navštěvoval tamní školu, jejímž učitelem
byl Nezvalův tatínek. V letech 1911-1919 studuje Nezval třebíčské
gymnázium, 15. března 1918 je jako jednoroční dobrovolník nucen
narukovat k 99. pluku do Znojma (a později do Jihlavy). Díky předstírání
chorob se Nezvalovi podařilo většinu „vojenského” života strávit
v nemocnicích. Po půl roce byl ze zdravotních důvodů z vojenské
služby propuštěn a odvelen na hospodářské práce ke svým příbuzným.
Maturitu na gymnáziu v Třebíči složil Nezval v roce 1919 a po ní
se přihlásil ke studiu právnické fakulty v Brně, odkud po skončení
zimního semestru (1919/20) přestoupil začátkem jara na filozofickou
fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na níž studoval v letech 1920-23 a
jejíž studia taktéž nedokončil.
Ještě během svých brněnských studií se Nezval
seznámil (a později i spřátelil) s básníkem Jiřím Mahenem, který
Nezvalovi pomáhal v básnických začátcích svými radami (mj. též
při přípravě první Nezvalovy básnické sbírky Most, 1922).
V Praze se shledává s Jiřím Svobodou, hudebním skladatelem a třebíčským
spolužákem. Navazuje kontakt též s Jiřím Wolkerem a po vstupu do
Uměleckého svazu Devětsil v roce 1922 také s ostatními jeho členy:
Karlem Teigem, Jaroslavem Seifertem, Vladislavem Vančurou, Konstantinem
Bieblem, Františkem Halasem, Jindřichem Honzlem, Jindřichem Štýrským,
Emilem Františkem Burianem ad. Ve dvacátých letech Nezval publikoval
v Revolučním sborníku Devětsil (ReD), sborníku Život II,
přispíval např. do periodik jako Host, Rozpravy Aventina,
Literární svět, Československé noviny, později do Lidových
novin, Haló novin, Mladé fronty, Literárních
novin či Večerní Prahy aj.
V roce 1924 vstupuje Nezval do Komunistické strany
Československa. Od března téhož roku pracuje v nakladatelství
Kompas jako tajemník Masarykova slovníku naučného, z jehož redakce
15. srpna 1925 odchází. Od roku 1925 se naplno věnuje
literatuře jako spisovatel z povolání. V témže roce ohlašuje
Nezval spolu s Teigem v časopise Host nový umělecký směr
nazvaný poetismus, který má usilovat o poetické ztvárnění skutečnosti,
je inspirován dadaismem, surrealismem a novými společenskými zábavami
(cirkus, jazz, film aj.). O čtyři roky později (1928) vydává Nezval
(opět s K. Teigem) Manifesty poetismu. V letech 1927-29 je na částečný
úvazek zaměstnán jako dramaturg Osvobozeného divadla.
Na přelomu 20. a 30. let dochází k rozrůzněnosti tvorby členů
Devětsilu. V průběhu let třicátých přechází Nezval od poetismu
k surrealismu. Je silně ovlivněn francouzským surrealistickým hnutím
a jeho představiteli, zejména André Bretonem (a Paulem Eluardem), s
kterými se setkává při návštěvě Paříže v roce 1933. V březnu
1934 zakládá Nezval Surrealistickou skupinu v ČSR a stává se její
vůdčí osobností. Rediguje sborníky Surrealismus a Ani
labuť ani lůna (1936), ve kterém se surrealisté hlásí k odkazu
K. H. Máchy. Kvůli odlišným názorům na SSSR Nezval ale po čtyřech
letech surrealistickou skupinu rozpouští (9. března 1938). Vedle
Nezvala se k surrealismu hlásili i Teige, Biebl, Honzl, Štýrský,
Toyen aj.
Během surrealistického období publikuje Nezval anonymně tři básnické
sbírky, které (na rozdíl od surrealistického pojetí poezie) obsahují
básně pevných forem: 52 hořkých balad věčného studenta
Roberta Davida (1936), 100 sonetů Zachránkyni věčného
studenta Roberta Davida (1937) a 70 básní z podsvětí na
rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida (1938).
Za okupace úzce spolupracuje s E. F. Burianem a jeho divadlem
„D”, které v roce 1940 uvádí Nezvalovu dramatizaci Prévostova
románu Manon Lescaut a rok
později další Nezvalovu hru Loretka (1941). V roce 1942
je Nezvalovi zakázána publikační činnost; svá díla může vydávat
až po válce. V září 1944 je gestapem zatčen a vyslýchán. Po skončení
druhé světové války v květnu 1945 se Nezval ujímá vedení filmového
odboru ministerstva informací a osvěty, v jehož čele setrvává až
do roku 1951. Roku 1948 se po dvaadvacetileté známosti žení s Františkou
Řepovou, se kterou žil až do své smrti. Roku 1952 poznává Nezval
Olgu Jungovou, z jejichž milostného vztahu se o dva roky později
narodil syn Robert († 1971).
Nezval se zúčastnil 1. sjezdu sovětských
spisovatelů v Moskvě (1934), Mezinárodního kongresu spisovatelů na
obranu kultury konaného v Paříži (1935), Mezinárodního sjezdu
spisovatelů na obranu kultury v Paříži (1938), byl členem delegace
československých spisovatelů do SSSR (1947 a 1955), v roce 1949 byl
zvolen do předsednictva Svazu československých spisovatelů.
Nezvalovi byly uděleny tři státní ceny: za sbírku
reflektující cestu do Francie a pařížský pobyt Sbohem a šáteček
(1934), poemu Stalin (1949) a báseň Z domoviny (1951)
a za jeho předposlední sbírku Křídla (1952). Dále obdržel
cenu Československého výboru obránců míru (1951) a za báseň Zpěv
míru byl vyznamenán Zlatou medailí Světové rady míru
(1953). Nutno říci, že na Nezvalovu poválečnou tvorbu měla vliv
tehdejší kulturní politika KSČ, s níž ve většině případů
souhlasil či se dokonce na ní přímo podílel a jež ovlivnila také
dnešní (negativní) pohled na Nezvalovo dílo z tohoto období. Ceny,
jež byly Nezvalovi v padesátých letech za poezii uděleny, byly v té
době uděleny po právu: je to poezie umělecky hodnotná a navíc splňující
ideové požadavky vládnoucího komunistického režimu.
Nezval je také autorem monografie o Jiřím Wolkerovi, Josefu Čapkovi,
Jindřichu Štýrském, Toyen, Rudolfu Kremličkovi, Henri Rousseauovi
aj. Z překladatelské činnosti jsou to především překlady
francouzských básníků (Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Breton,
Eluard aj.), ve filmové oblasti spolupracoval jako scénárista a autor
písní např. s režiséry Martinem Fričem či Gustavem Machatým. Pro
děti napsal knížky Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936)
a Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti (1953). O svém
životě a své generaci vypráví v nedokončené vzpomínkové knize Z
mého života (1959). Poslední Nezvalovou básnickou sbírkou jsou Chrpy
a města (1955).
Šestého června 1953 byl Vítězslav Nezval za zásluhy o rozvoj českého
umění jmenován národním umělcem. Zemřel 6. dubna 1958. Pohřben
je v Praze na Slavíně. Napsal na devadesát původních děl (poezie,
próza, dramata, monografie), pod patnácti knihami je podepsán jako překladatel.
|
