wz

Vítězslav Nezval
MANON LESCAUT

hlavní strana

vítězslav nezval

 

Básně (o) Nezvalovi

 
První oddíl s názvem Básně o Nezvalovi obsahuje ty básně, v nichž je zmínka o Vítězslavu Nezvalovi či odkaz k jeho dílu. Básně věnované Nezvalovi zahrnují básně Nezvalovi věnované, třetí oddíl (Básně reagující na Nezvalovu smrt) pak básně z roku 1958, kterými jejich autoři reagovali na básníkovo úmrtí.


Básně (o) Nezvalovi
Aktuální soupis básní o Nezvalovi k nahlédnutí a stažení (neobsahuje texty básní).
Datum poslední aktualizace: 6. dubna 2014

 

1) Básně o Nezvalovi / 2) Básně věnované Nezvalovi / 3) Básně reagující na Nezvalovu smrt

 
 
1) Básně o Nezvalovi
BAUER, Michal: 1940
BEDNÁŘ, Kamil: Ulice, kde bydlel Nezval
BOUŠEK, Karel: U hrobu Vítězslava Nezvala 
DVOŘÁK, Ladislav: Jakub Deml obhajuje Vítězslava Nezvala před Božím soudem
DVOŘÁK, Ladislav: Vítězslav Nezval hájí Jakuba Demla před Lidovým soudem v horáckém Jeruzalémě
> HORA, Josef: Adaptace v Národním
HORA, Josef: Jak se modlili
LOTOCKI, Tomáš: Poetismus 
   

2) Básně věnované Nezvalovi

ALDA, Jan: Na jednu báseň
BRANISLAV, František: Vítězslavu Nezvalovi k padesátým narozeninám
REINER, Martin: Nezval
> TOPOL, Josef: Počátek světa
ZÁVADA, Vilém: Básník
   
3) Básně reagující na Nezvalovu smrt
> Básně reagující na smrt Vítězslava Nezvala
   
1) Básně o Nezvalovi
Jak se modlili
/Josef Hora/ 

Dej nám, bože, chleba vezdejší, 
tak se modlí v Sebraných svých spisech 
sociální lyrik Hořejší. 

Nezval, leže na otomanu, 
modlí se: Můj bože, dej mi napsat 
aspoň pětadvacet románů. 

Třetí by byl k bohu tak rád vzkřik: 
Povol, ať jsem lyrik trochu větší 
nežli politik. 

(sb. Popelec)
HORA, Josef. Kniha satiry a rozmaru. Praha: Čs. spisovatel, 1953. s. 126.

^

Adaptace v Národním 
/Josef Hora/

Dřív jsme staré domy bořili. 
Teď je čas, abychom spořili. 
Starým domům nastavíme patra, 
a když nové divadlo nám chátrá, 
nedajíce svést se radiem, 
z čutory se staré napijem. 
Calderon se novým jménem přezval, 
o tři sta let zpět omládl Nezval.

(sb. Popelec)
HORA, Josef. Kniha satiry a rozmaru. Praha: Čs. spisovatel, 1953. s. 163.

^

Vítězslav Nezval hájí Jakuba Demla před Lidovým soudem v horáckém Jeruzalémě
/Ladislav Dvořák/

Miluj a čiň, co chceš
(sv. Augustin)

Pilát byl ovšem nepřítomen – Procula
ho odvolala z atria, prý že se bojí.
Viděla ve snu básníka, kolem nějž ryba proplula,
neboť to bylo zrána, za úsvitu, proî.

A tak si nad Jakubem Demlem ruce myli
zástupci zástupce a nepomohlo nic,
že bylo proî a den byl téměř bílý,
ach tady bylo pořád en de nyx.

Slova se chopil Nezval a jako lenní man
složil hold nejdřív Demlovi, jak se to králi sluší,
pak řekl tribunálu – váš proces odmítám,
soudit básníka Demla vám zkrátka nepřísluší.

Soudit člověka Demla by mohla možná dvě,
tři srdce spanilých a obětavých a milujících paní,
paní W. na hřbitově v Žebráku, paní K. v Tasově
a slečny J. – pane rado, pojďte, jdeme za ní. – 

Neboť je možné milovat jedině
skrze ženu, a ne ženu. Jedině
skrze báseň, a ne báseň.

(Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)

(sb. Hle nyní)
DVOŘÁK, Ladislav. Kainův útěk, Vynášení smrti, Obrys bolesti. Srdeň. Hle nyní.
Praha: Český spisovatel, 1994. s. 164.

^

Jakub Deml obhajuje Vítězslava Nezvala před Božím soudem
/Ladislav Dvořák/

Dopustil jsi, Bože, aby sám sobě byl
trestem každý neuspořádaný duch.

(sv. Augustin)

– Villon měl svého vévodu,
který mu platil útratu,
Dante houf zazobaných kupců
a houf prelátů.
Za Nezvala, ó Všemohoucí
a dobrý Bože náš,
nebyl už v Čechách
jeden mecenáš.

– A co strana?
praví Bůh.
– Šla s básníky jak máma
a oni za ní druh jak druh,
Tvá Prozřetelnost nejlépe ví sama,
jaký to šli splácet dluh!
– Bez Otce a Pána?
Jen tak nazdařbůh?
– Zda neposlal jsi, Otče, na pouť Abrahama,
ač neřekls mu kam?…
– Věděl, že neví, kdežto vy –
řekl Bůh přísně Demlovi –
tvrdíte zástupům, že víte,
proto se tě ptám.

– A vůbec vy třebíčtí Medříčáci –
dodal pak ještě Bůh –
nepleťte pořád Dárce s chlebodárci,
s Darem dluh.
Nezval je básníkem
jen díky Dárci,
mému Daru dík.
Byl Villon chlebař?
(Nezval tiše: Kdověsline.)
Byl Dante pochlebník?
(Pane rado, potápí mě!)
Však Demla při slovíčku chlebodárci
napadal zcela jiný arci –
arcikněz Florian, ten vydřiduch,
mezitím ale praví Bůh:
– Vynáším ortel –
a zaznělo to jako hrom.
Který to bude Dantův kruh?
Či která z očistcových zón?
– Otče, pro jeho lásku ke mně – prosí Deml –
odpusť mu a vyslechnout ho rač! –
a přitom pošťuchuje loktem Nezvala:
Spusť Slávku – šeptá – spasí tě jen Edison!
A místo ortelu tu byla pochvala:
když totiž nejslavnější český hráč,
už na pokraji pekla bezmála,
chraplavě začal přednášet svůj song
„Naše životy jsou truchlivé jak pláč…,“
soudní síň tleskala.
– Gracias, český básníku – dí Nezvalovi Bůh –
za tuto modlitbu
ti odpouštím tvůj dluh
i nějakou tu úlitbu,
ale korunu a vavřínový věnec
dostane Jakub Deml, básník vyvrženec.

P.S. A jestli se díky mzdě může obnovovat tělo,
srdce se živí jen darem.

(Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)

(sb. Hle nyní)
DVOŘÁK, Ladislav. Kainův útěk, Vynášení smrti, Obrys bolesti. Srdeň. Hle nyní.
Praha: Český spisovatel, 1994. s. 165-166.

^

Poetismus 
/Tomáš Lotocki/ 

Napsat si báseň jenom tak 
Rým A B A B ve dvou slokách 
Slepice je moc milý pták 
Na zlaté slunce něžně kvoká 

Na poli hoří rudý mák 
Nezval se vyvaluje v trávě 
Teige pozvedl přísný zrak 
A hledí na mě vyčítavě 

(sb. Čeřeny)
LOTOCKI, Tomáš. Čeřeny. Brno: Weles, 2011. s. 39.

^

Ulice, kde bydlel Nezval 
/Kamil Bednář/ 

To není ulice, kde l e ž í s r d c e 
Zcela obyčejná 
Má jméno po hrdinovi zabitém nacisty 
Pár aut u chodníků, hubené akátky 
Kdyby byla přirovnávána k ptáku, 
pak by jedním křídlem spadávala k Žižkovu – 
na konci k tomu chumáči zeleně, 
na opačném konci trčíc k nebi komínem Orionky 
Nic zvláštního 
Není na té ulici, kde bydlel Nezval 

A přece tu chodec pocítí zachvění 
Tak tedy zde, zde žil a skončil, říká si chodec 
V tom velkém dvoudílném kachlíkovém domě 
Do očí bijí bílé kachlíky a sklo 
Až tam nahoře, kde má střecha bělásky terásky, 
tam žil Nezval 
Nic zvláštního 

To on uměl proměňovat šeď města v jasné trubky básní 
To on uměl rozzářit smysly zalknuté všedností 
Prodavačka v samoobsluze 
náhle byla k pomilování 
Metař byl básníkem 
Šofér v čekajícím taxi dobrodruhem 
Okno se záclonou harémem 
Kterákoli žena v kterémkoli bytě 
kněžkou Venuše 
Schodiště, místo schůzek 
pohádkou z 1001 noci 
To uměl on 
Bez něhož je v poezii smutno 

Poprvé a naposled jsem se setkal s Nezvalem 
ve zdviži kteréhosi domu 
A několik slov zasáhlo do mého osudu 
Kamil? Kamil? opakoval s moravskou intonací 
zdvíhaje druhou slabiku vysoko jako křídlo 
A já měl trému, 
jakou bych nebyl měl v době, kdy jsem ještě lehal v jeho verších 
Kdy jsem bloudil Prahou v jeho stopách 

Nemusil jsem jezdit do Francie 
Stačila mi Nezvalova 
Skutečná Paříž by mne byla zklamala 
Nenosím s sebou radost jako ji nosil Nezval 
Jako ji vozil v cestovním kufříku 
V peru s červeným inkoustem 
V hlavě poněkud zakloněné 
V ústech, která jako by chňapala po slovech 

Stavěl své krajiny všude kamkoli přišel 
Sám byl tím kouzelným sklíčkem všech poutí světa 
Jeho loutna byla neviditelná 
a dojímala ženy 
A vůbec, řekl-li žena, 
bylo to něco zcela jiného 
než jak to zazní při vyplňování rubrik 
Sám to popsal ve své ženě v množném čísle, 
hledaje tu jednu jedinou 

O kus dál v té ulici je mezinárodní hotel 
Mně to neříká mnoho 
Ale on by tam byl našel slonovinu a zlato 
Past černých kontinentů 
Ebenovou Salomé 
Sám v Byronově plášti 

Viděl by polibky vznášející se z oken 
Tisícerá milostná dobrodružství 
nikoli nechutná 
Opojení vším 

Já tam slyším jako v úle 
hukot černých moří 
Já tam slyším šepot té poslední která na něho čekala 
aby mu zastínila oči černým vějířem 

Teď mám dokonce dojem, 
že ta ulice je plná věnců 
Ze všech oken se vyklánějí roztomilé pokojské 
a sypají růže dolů 
než projede auto s hrdinou jejich touhy 
Vidím smuteční červenobílý vůz 
Na střechách kominíky v bílém 
a dole kuchaře v černém 
Kropicí vůz voní po šampaňském 
Na chodnících se začínají tísnit davy, 
ale ani jeden chudý se tu nenajde 
Jen on by uměl popsat ulici budoucnosti, jak ji viděl, 
ulici radosti, jak po ní toužil
Ulici, kde bydlel 

V jeho básních kráčí provazochodec 
po laně přes oceán až k Edisonovi 
vítán miliónovými zástupy všude, kde vzdušně tančí, 
protože přináší naději a činy 
Víru v činy 
A já vím, že nelze skončit tyto verše, 
protože mohou být jenom dveřmi k jeho vlastním 
svítícím, radujícím se, živelně pulsujícím slovům 

Literární noviny 37/1963 (14. 9. 1963), s. 7

^

U hrobu Vítězslava Nezvala 
/Karel Boušek/ 

Již dávno je mrtev Nezval 
a za sklem vyhaslé oko zírá 
v tu stranu kam se ztratil stín 

Bez hlesu luna 
nám postel ustýlá a želí 
že není básníka pro tolik hvězd 

Povstanu v jeho noc 
a zapálím všechny ohně 
mladosti své k poctě Kouzelníka 

Neboť slova neodcházejí 
a verše jako potulní kameloti 
vyvolávají stále nové senzace 

To proto abychom mohli žít 
a trhat růže a přicházeti k nim 
jako krysaři v hodinách milování 

Nahlédl jsem přes hloubku studní 
až k žhavému jádru vyšehradské země 
V jejím středu odpočívá dosud tlukoucí básníkovo srdce 

Literární měsíčník 4/1980, s. 17

^

1940
/Michal Bauer/

Je jasné 
že Manon Lescaut měla vosí pas 
a byla trochu lehká 
Asi proto o ní psal 
právě Nezval 
Všichni ostatní zaváhali 
a tak jim nezbylo nic jiného 
než marně milovat 
těla jen světlem oděná 
cestou k mrazu sepsat 
první testament 
ujídat z včelího plástu 
a stárnoucí Boženě Němcové 
citovat příběhy a menší básně 
které končily 
hořkou nechutí k milování 

Tvar 14/1998 (3. 9. 1998), s. 1

^

 
 
2) Básně věnované Nezvalovi

^

Počátek světa
/Josef Topol/

Vítězslavu Nezvalovi

Záře a purpur a šarlat a nach

Odkud odešel básník 

Vlny přílivu
Olizují střídu jeho stop
Drobí se v písku
Zlaté spony pět padlých hvězd
Už nad ním promlčuje hrob

Nemáš právo pozbývat tváře
Ach ale bezprávný jsi
Dědici smrti této
Vlny odlivu
Odnášejí tě k temné sluji

Nemáš právo rozpouštět úsměv
Vápenná vodo
V tvar velikonoční zaklet
Smutný pro Kristovy slzy
Dvě líbající se luny

Dva srpy srostlé v ostří
Vejce do kterého jsi složen
Bílé k světlu přichystané
Tvůj hrob

TOPOL, Josef. Básně. Praha: Torst, 2011. s. 82-83.

^

Nezval 
/Martin Reiner/

Tlustou květinářku
v Potoční ulici minul
jako sen.

Svazečky fialek,
zvonků a macešek
drncala ve starém kočáru.

Spinkalo dítě
z barev a vůní.

REINER, Martin. Hubená stehna Twiggy. Brno: Host, 2010. s. 39. Edice ReX; sv. 9.

^

Básník 
/Vilém Závada/

Vítězslavu Nezvalovi 

Jen ať se mračí černokněžníci, 
obličej svůj vždy ve tmy odvrácen. 
Jdou s rozsvíceným zrakem básníci 
a září nám v života všední den. 

Září a hřejí – všude samý div. 
Kdo k tomu světlu nepohleděl by, 
jako my tady od kvetoucích niv 
vzhlížíme rádi k slunci na nebi? 

Tím žhavým spektrem jejich záření 
chcem dohlédnout k budoucím dnům. 
Vždyť dříve na slunci než na zemi 
bylo též objeveno helium.

Nový život 3/1950, s. 164

^

Na jednu báseň 
/Jan Alda/ 

Vítězslavu Nezvalovi 

Na Karlově náměstí už nestojí ten mlékařský pavilonek, 
náš restaurant, kam chodili jsme na oběd. 
Těm dávným časům odzvonil už zvonek. 
Teď milujeme máj a milujeme nový svět. 

Jen macešky v parku kvetou tady ještě, 
ničeho neztrativše ze svých krás, 
jak ta Tvá báseň o macešce, 
již nezadusil spěchající čas. 

Je to tak dávno, nebo dneska je to, 
co říkáš svou báseň, při níž tajím dech? 
Dnes jako tenkrát žhne z ní žhavé léto, 
vane z ní vůně, jež je ve květech. 

Nový život 3/1950, s. 192

^

Vítězslavu Nezvalovi k padesátým narozeninám 
/František Branislav/ 

Ukován krok náš pod rudými prapory. 
Na boji naše mládí mělo podíl. 
V dělnických řadách překonalo zápory. 
Pod hvězdou východní náš svět se rodil. 

Padesát roků. Pro vzpomínky dosti snad, 
pro život, pro básníka ještě málo. 
Živote, kdo na světě by dnes nežil rád, 
jaro se na všech strunách rozehrálo. 

Starého světa rozsypal se listopad, 
s adresou smrti vítr roznes listí. 
Rukopis jara pročítá si mladý sad, 
z kterého básníci dnes budou čísti. 

Křemeny tvůj verš rozkřesává v setmění 
do modrých jisker v rozkvétání bezů, 
verš slunný úprk dešťů v duhu promění, 
tvé verše mají slávu vynálezů. 

Se zbraní i se srdcem jde se do bitev, 
meč a klas, růže může býti básní. 
Na hnízda skřivanů tryskala lidská krev. 
Jen když svět lidí zkrásní, navždy zkrásní. 

Jak nekrásněji přát k tvým narozeninám, 
jak soudružskými slovy dopsat stránku? 
Ať věčný květen nedá vadnout květinám, 
které jsi tiskl k sovětskému tanku. 

Nový život 3/1950, s. 163-164

^

 
 
3) Básně reagující na Nezvalovu smrt

^

Básně reagující na smrt Vítězslava Nezvala
 
Použité prameny

^

HORA, Josef. Kniha satiry a rozmaru. Praha: Čs. spisovatel, 1953. s. 126, 163.
DVOŘÁK, Ladislav. Kainův útěk, Vynášení smrti, Obrys bolesti. Srdeň. Hle nyní. Praha: Český spisovatel, 1994. s. 164-166.
Literární měsíčník 4/1980
Literární noviny 37/1963

LOTOCKI, Tomáš. Čeřeny. Brno: Weles, 2011. s. 39.
Nový život 3/1950
REINER, Martin. Hubená stehna Twiggy. Brno: Host, 2010. s. 39. Edice ReX; sv. 9.
TOPOL, Josef. Básně. Praha: Torst, 2011. s. 82-83.
Tvar 14/1998

^

 

www.manonlescaut.wz.cz