wz

Vítězslav Nezval
MANON LESCAUT

hlavní strana

vítězslav nezval

 

Básně reagující na smrt Vítězslava Nezvala

 
 
Seznam básní:
ALDA, Jan: Už jenom duha poezie Tvojí…
ARAGON, Louis: Smuteční zpěv za Vítězslava Nezvala
BRANISLAV, František: Na rozloučenou
FLEISCHMANN, Ivo: Hrana
HIKMET, Nazim: Beseda se zesnulým Nezvalem
HIKMET, Nazim: O Vítězslavu Nezvalovi
HRUBÍN, František: In memoriam V. N.
MACHÁČEK, Miroslav: Domove, teskni na stromové lyře…
MARŠÍČEK, Vlastimil: Vítězslavu Nezvalovi na rozloučenou
NAVRÁTIL, Jiří: Sonet Vítězslavu Nezvalovi
VYHLÍDAL, Oldřich: Sbohem, básníku
ŽÁRY, Štefan: Za Vítězslavom Nezvalom
 

 

Jak probíhal státní pohřeb českého básníka a národního umělce Vítězslava Nezvala?
 

 
Smuteční zpěv za Vítězslava Nezvala 
/Louis Aragon/ 

Na pustých Hradčanech je luna bez soupeře 
A sochy mostu v bílý smutek mění 
Z rozhlasu zaznělo jako když bouchnou dveře 
          vykřiklo Nezval není 
Tak Praha ztratila dnes básníka a duši 
Kdybych tam dolétl našel bych Prahu jinou 
Má srdce rozbité jak číši rozbíti se sluší 
          když dopili jsme víno 
Lorca a Majakovskij Desnos Apollinaire 
Jich stíny voní za jitra a v noci pálí 
Však nebe jako ohňostrůjce jako minér 
          dál jejich hvězdy v čase valí 
Co proti velezpěvu zkáza zmůže 
zabíti pěvce zpěv však nezabije 
Jen tělo časné klesne do země jak růže 
          však nikdy poezie 
Století naše přešlo půlnoc svého času 
Však jeho básník nemusí být dovršen 
Vždyť všichni hořeli zapalujíce krásu 
          a věřili že je to sen 
Dnes v Paříži se rozhostilo sněžné ticho 
Sedm let je to v listopadu za svítání 
Co Éluard nás opustil svou chůzí tichou 
          a Nezval umřel v noci jarní 
To prý měl krásnou smrt se u nás říká 
To prý je všechno jak se patří jak má být 
Ne v našem století se nenaříká 
          přejme mu mír a klid 
Divoké dítě zemřel v čase sedmikrásek 
Darmo mu velkonoční zvony budou zníti 
Zorničky zhasly ruka znavila se 
          a verš se naposledy vznítil 
V tom světě obtěžkaném hrůzou nové palby 
Obrátil navždy oči do hlubiny nebe 
Tvář zahleděnou za gotické malby 
          ach slunce ještě zebe 
Teď vešel na nebesa dětských malovánek 
Zpívaje matku svou a míru věrný v slově 
Hle zítřek ukázal jak dědictví nám dané 
          jak prsten v ruce milencově 
Nezvale tvoje jméno říká si můj hlas 
Počkej jdu za tebou už studí jíní 
Byl krásný den teď večerní je čas 
          a zpívat budou jiní. 

(Přeložil Sergej Machonin)

Literární noviny 15/1958 (12. 4. 1958), s. 1 

^

In memoriam V. N. 
/František Hrubín/ 

Nabral jsi moře do českého džbánku 
a rozlil v rezekvítkách pod strání, 
tam vždycky potkám, zvoní klekání, 
Tvou poezii, krásnou venkovanku. 

Proto jsme stále zamilovaní 
do básní, do dívek i do skřivánků, 
že od mládí, už z prvních setkání 
známe tu uhrančivou Moravanku. 

Naposled rodná Svratka ve spaní 
zašuměla Ti kolem horkých spánků. 
Spi, můžeš zaspat nedopsanou stránku, 
Tvůj orlí zpěv, Tvá píseň skřivaní 
před němou smrtí samy ubrání 
Tvou poezii, věrnou pozemšťanku. 

Literární noviny 15/1958 (12. 4. 1958), s. 1 

^

Hrana 
/Ivo Fleischmann/ 

S dědictvím zimy na ramenou, 
zmužnělí délkou předjaří, 
pod nebe klenbou proměnlivou, 
na cestě k jaru, za září, 

jak v boji s dlouhou českou zimou 
muž, žena ruku v ruce jdou, 
jdou ostražitou domovinou 
za hvězdou komunistickou. 

Bez moří, bez flotil a lupů 
bohatl lid, jenž tu kdy žil 
jen silou trysklou ze zástupů, 
železem z krve vlastních žil. 

A přec ta stoupající vláha 
na dějin žlábcích, na hrotech 
v zpěv měnívala se, jenž sahá 
po vnitřním sluchu lidí všech. 

Tak také on, od bílých domků, 
pastelek měkkých Moravy 
po trylky Loretánských zvonků 
byl král od paty do hlavy. 

A metal záři na vše strany, 
jak by měl hvězdu za srdce. 
– – – – – – – – 
– – – – – – – – 
Král leží v dveřích do dvorany. 

Ach, mrtev král bez nástupce! 

Literární noviny, 15/1958 (12. 4. 1958), s. 3 

^

Na rozloučenou 
/František Branislav/ 

Kruh se již uzavírá, 
dát sbohem je už čas, 
pod prsty zmlkla lyra. 
Kdo teď z nás, kdo teď z nás? 

S Tebou jsem u Vltavy 
chodíval před lety, 
když na jaře proud dravý 
zval mladost do věty. 

My vírou žili mládí, 
kopřiv se nebáli. 
Každý svůj nástroj ladí 
pro radost, pro žaly. 

Proč přišel bílý leden? 
Hrob Wolkrův požal mráz. 
Již v kruhu chyběl jeden, 
kdo druhý bude z nás? 

Jeden bral oheň z blesků, 
hnán cestou pod hromy. 
A druhý lidem v stesku 
zpívával pod stromy. 

Po letech bolest jiná – 
a pohřbívání zas: 
hrob Biebla Konstantina. 
Kdo třetí bude z nás? 

Náš svět jsme žili rádi, 
pro jara, lásku, hněv. 
Z nás každý jinak ladí 
svůj nástroj a svůj zpěv. 

Nezvale, sbohem, díky! 
Jde nové jaro za březnem, 
vím: mezi bojovníky 
Tebe že znovu naleznem. 

Literární noviny, 15/1958 (12. 4. 1958), s. 5 

^

Za Vítězslavom Nezvalom 
/Štefan Žáry/

Báseň noci, tichú trasľavú báseň 
vrýva smrť svojim neviditeľným hrotom 
do klenby neba. 
Je ticho, posledná tramvaj zmĺkla, 
doznievajúc ako rosa 
v studených zvonkoch hviezd. 

On leží na plátne, nepopísanom hárku, 
veľký, zamatový vták, 
jeho dych nezamhlí zrkadlo 
a jeho choré, synkopické srdce sa neozýva. 
Tak umierajú veľkí, 
kniežatá poézie, 
v náručí svojich robotných synov, 
keď dni sa dvíhajú ako žrde 
a noci na nich trepocú sa ako vlajky. 

Ustal pohyb hrude, len balvan čela svieti, 
ten balvan, 
spod ktorého vyvieralo stotisíc metafor, 
ten kúzelnicky klobúk, 
z ktorého vyčaril milión pestrých šatiek, 
aby viali, ihrali vo vetre, 
nie aby dávali zbohom. 

Bol to strom plný piesne, 
pieseň prúdila jeho konármi, 
pieseň hniezdila v jeho náručí, 
večermi vypustil roje svetlušiek, 
ktoré sa usadzovali v oblokoch ľudských bytov 
šírej slobodnej vlasti. 
Bol ako strom, vedel sa zaťať v dňoch hnevu, 
na jeho kmeni nabehli uzliny vzdoru; 
neľutujúc živicu krvi 
namáčal do nej pero, 
vzoprel sa v koreňoch, slabý bol naňho uragán 
Smrť, usadená v trójskom koni jeho srdca, 
prišla si po neho nehrdinsky, ľstivo. 

Básnik nenosí rád rovnošatu, 
hoci je radový vojak. 
A on, tribún poézie, 
bránil jej miesto na priestranstve pod slnkom 
suverénne ako naozajstné knieža. 
Nebolo vášnivejšieho tribúna. 
A teraz – keď jeho hlas zmĺkol – 
sirota­‑poézia, 
kto sa ťa zastane? 

Báseň noci, krutú, drásavú hranu 
tikoce orloj nad onemelou dlažbou 
starého mesta. 
Už mŕtvy básnik na bielej plachte leží. 
Je opäť deckom, kúpe sa v pene slnka. 
A je deň púte, slávnosť robotných ľudí, 
čuť verkeľ, kolotoč spieva, 
vo vzduchu cítiť orgovánovú vôňu. 
Starý pán Nezval, řidíci dedinskej školy, 
volá na syna: Pojď, Slávku, koupíme perník 
a shlédnem pantomimu! 

Kyprie jar v moravskej vonnej hline, 
vtláča sa do stebiel, vrie hlasne v úli srdca. 
Volá ho: Ľahni, 
poď a splyň s rodnou hrudou, 
čo tak zázračného básnika vytvorila! 

Budmerice, 7.–8. apríla 1958 

Literární noviny, 15/1958 (12. 4. 1958), s. 6
též Kultúrny život, 16/1958 (12. 4. 1958), s. 1 

^

Už jenom duha poezie Tvojí…
/Jan Alda/ 

Už jenom duha poezie Tvojí 
se bude klenout nad námi. 
Tvá slova zatřpytí se v ohňostroji, 
hrajícím všemi barvami. 

Uslyšíme Tě v Smetanovi, 
ve svatovítských zvonech znět. 
Všude tam, kde se život nový 
rozvíjí jako jarní květ. 

V zahradě krásy spatříme Tě, 
o jejíž květy ses tak bál, 
na azurovém nebi v létě, 
uplývajícím v široširou dál. 

Literární noviny, 15/1958 (12. 4. 1958), s. 9 

^

Vítězslavu Nezvalovi na rozloučenou 
/Vlastimil Maršíček/ 

          Měly snad hvězdy špatnou konstelaci? 
Jen básník vyčte jejich znamení! 
Skryli je křídlem vyplašení ptáci, 
když pod nimi se podťatý kmen skácí 
a oni vzlétnou, smyslů zbavení? 

          Kam vytratil se gejzír smaragdový? 
Jen básník ví, proč šlehá do výše! 
Vpilo ho černé mračno nad hřbitovy 
či svými drápy vyrvaly jej sovy – 
či proměnil se ve stín cypřiše? 

          Řekni nám, řekni, smrtko rozhněvaná, 
proč sýkorky dnes ztichly na stráni? 
A proč zas kráká nenasytná vrána? 
A proč ten pláč? A proč tak smutně hrana 
k poslední cestě dneska vyzvání? 

7. 4. 1958 

Literární noviny, 15/1958 (12. 4. 1958), s. 12 

^

Sonet Vítězslavu Nezvalovi 
/Jiří Navrátil/ 

Ten verš se nečte jako žurnál, 
je těžký vahou století, 
je bílý pták, je smutná urna, 
je nesmírný jak objetí. 

Tak zpívat smí jen velké dítě, 
jen člověk s duší rybáře, 
jenž ponořil své vzdušné sítě 
až mezi hvězdné oltáře. 

Dál hraje velký orchestrion, 
král, střelec, věž i pión, 
spár orla, flétna slavíka. 

Svět kdyby trochu menší býval, 
neunesl by tento příval, 
klesl by k nohám básníka. 

Zdroj: ? ? ? 

^

O Vítězslavu Nezvalovi 
/Nazim Hikmet/ 

Praha se svěže zelená v dubnových trávnících 
Ale ulice přes větve stromů jsou dosud černé černé 
Podmračný den 
Nemohu rozeznat 
          Že by byl napjal plachty 
          A odplul do nesmírné dálky 
          Pražský hrad? 
Rackové nad Vltavou 
Dnes ani nezobali naši housku 

Zazvonil telefon 
Slyším tu zvěst 
Jak brzy jak brzy jak brzy 
Sláveček byl Sláveček není 

Nezval trvá 

Praha 7. dubna 1958 
(Přeložil Jiří Taufer)

Kultura, 15/1958, s. 1 

^

Sbohem básníku 
/Oldřich Vyhlídal/ 

Sbohem, a kdybychom se víckrát nesetkali, 
bylo to překrásné… být s Vámi, básníku. 
Zašel jste za obzor modravých lesíků 
a jenom ranní svit nám po Vás zbyl tam, v dáli… 

A to je málo, strašně málo, noci, 
nevděčná noci v básních zakletá, 
ráno nám dát, v němž havran ulétá 
a strom se ve větru otáčí po ovoci. 

Ach, to je málo, strašně málo, ženo, 
nevděčná ženo v básni plující, 
stát se slzou, jež stéká po líci, 
těžká jak jablko, když chce být utrženo. 

A málo je to, strašně málo, Praho, 
nevděčná Praho v básních slavená, 
zaznít jen jako tichá ozvěna, 
když každý tvůj zvon dávno, dávno zná ho, 

básníka zvonů, veršů o vzkříšení 
člověka v lidu, který nezmírá… 
Chladná noc ránu brány otvírá 
a básník vchází… Stráž se tiše mění… 

Sbohem, a kdybychom se víckrát nesetkali, 
bylo to překrásné… být s Vámi, básníku. 
Zašel jste za obzor modravých lesíků 
a jenom ranní svit nám po Vás zbyl tam, v dáli… 

Kultura, 15/1958, s. 2 

^

Domove, teskni na stromové lyře… 
/Miroslav Macháček/ 

Když zapjal úsvit z rosy náhrdelník 
na rozespalé země vzdutou hruď, 
když zazněl zvon svým Požehnána buď! 
a měsíc hynul jako nesmrtelní, 

spatřil jsem ženu sedat nad jehelník, 
aby na rubáš hvězdnou šila suť. 
Domove, se mnou rmuť se, rmuť se, rmuť! 
Milenec ztichl. Tavič. Zpěvák. Dělník. 

Tavil tvou krásu. Sléval nové tvary. 
V barevné doušky míchal tvoje dary, 
pil z nich a jiným naléval z tvých vín. 

Slova tvé řeči vázal do vějíře. 
Domove, teskni na stromové lyře, 
k Naději–matce odešel ti syn.

Kultura, 15/1958, s. 2 

^

Beseda se zesnulým Nezvalem
/Nazim Hikmet/ 

Sotva jsi odešel – tu hned
počasí proměnilo se
a začlo sněžit V onom případě
říká se že prý mrtvého
tak oplakává obloha
Sám ovšem víš co jaro dovede
13. duben zas už zajásal
a Praha pojednou se usmála
dokonce tam kde Vyšehrad
se rozprostírá hřbitovem
Ač lidé dosud mluví o tobě
jako by dosud stáli před rakví
nahlédlo slunce za sklo výkladů
a pozlatilo svými paprsky
tvůj portrét ještě s flórem na rámu
Snad obloha se znovu zatáhne
před námi však je zase máj
A pražský máj – nu ty to přece znáš
když na ulice vtrhne zlatozelený
děvčata utřou žal jak v oknech tabule
a smutek po tobě se vytratí
tak jako z chodníků tvůj stín

Takový je už svět… A opravdu
vždyť všichni srdeční a moudří zesnulí
co život nekonečně milují
nechtějí aby lidé po nich truchlili
ve smutku čtyřicet a jeden den
a neříkají „Po nás… potopa!“
Odejdou zanechavše po sobě
něco co člověku je k potřebě
snad strom snad slovo nebo úsměv jen
a nedělí se o tmu pod drnem
s živými Sami snášejí
tíhu svých desek náhrobních
a ježto od žijících na světě
nechtějí pranic pro sebe
dál s nimi žijí neumírají
Vím Nezvale vždyť určitě
také ty patříš mezi ně
i ty jsi moudrý a tak srdečný
ten který život nepřestal
milovat… Pražský nebožtík

Telefon zvoní Někdo volá mne
Škoda Už musíme se rozloučit
Nuže buď šťasten bratře Nezvale
Vždyť v tomhle našem světě vezdejším
světlo přec nejsladší je plod

20. dubna 1958
(Přeložil Jiří Taufer)

HIKMET, Nazim. Pobyt v Praze. Praha: Čs. spisovatel, 1959. s. 38-40.

 
Použité prameny

^

HIKMET, Nazim. Pobyt v Praze. Praha: Čs. spisovatel, 1959. s. 38-40.
Literární noviny 15/1958
Kultura 15/1958
Kultúrny život 16/1958

^

 

www.manonlescaut.wz.cz