Mé příjmení je chudoba.
Jsem chromá sestra nádhery.
Má znetvořená podoba
zplodila všecky příšery.
Není vám líto chuděry,
jež vlastní svoje slzy smetá
do chatrné své zástěry?
Což přijde vskutku konec světa?
Slzy jsou špatná ozdoba,
podzimní hvězdné večery,
vy, v jejichž temných útrobách
se rodí básně pod péry.
Netopýr, věštec cholery,
rozsvítil světlo Hladoleta.
Však to jsou jenom příměry…
Což přijde vskutku konec světa?
Noc, roztříštěná nádoba,
se řítí na zem s údery
a pláče jako Nioba.
Otvírají se opery.
V nich ožijí zas pověry,
v nichž žije lidstvo dlouhá léta.
Ó ztroskotané škunery!
Což přijde vskutku konec světa?
Nemám rád rychlé závěry,
a přec mně nedá spáti věta:
Což nezmění se poměry?
Což přijde vskutku konec světa?
Ze sb. 52 hořkých
balad věčného studenta Roberta Davida (1953) |